Aktuality

Vojensko-průmyslový komplex v zámoří jistě zaplesá

Západní sdělovací prostředky – až na světlé výjimky – soustavně straší Putinem. Snad i za nejnovější erupce islandské sopky, které pravděpodobně zkomplikují dopravu nad Evropou, může Putin. Teď prý vyvolal jednu krizi – tu ukrajinskou – a už podle médií chystá další na jižním Kavkazu. Vždy jsem vycházel z toho, že každý soudný a plně příčetný politik dělá vše proto, aby co nejlépe hájil zájmy své země. Krize v Kyjevě, započatá loni na podzim a mající první vrchol před více než půl rokem, když došlo ke svržení legitimně zvoleného prezidenta Janukovyče, se projevila – jaká shoda okolností – zrovna v době, kdy Rusko a V. Putin sklízeli zasloužené ocenění za organizaci zimních olympijských her v Soči. To, že Putin nevyšel z krize související s převratem na Ukrajině ponížen a morálně rozdrcen v očích ruského obyvatelstva, ale promptní anexí Krymu dokázal dát v málo nadějné situaci stratégům Západu šach, je realita.

Mimochodem, každý rok, již od roku 1991 trávím alespoň deset dní v roce na Azurovém pobřeží ve Francii. Letos tu potkávám minimum ruských turistů. Vypadá to, že se ruská střední třída z jihu Francie vrací zpět na Krym. Pro francouzské restauratéry, hoteliéry a obchodníky je to nepochybně velká ztráta, ale jistě to přežijí. Budou muset… Lidé v obchodu a službách ve Francii i jinde v Evropě těžko chápou návrat do dob studené války.

Konflikt na východě Ukrajiny dostal postupně charakter opotřebovávací války a zdá se, že Putin v zásadě s minimem prostředků dosáhl svého. Ukrajinská armáda proti vlastním lidem na národnostně smíšeném území prostě neprojevovala chuť bojovat. A tato jejich nechuť se zvyšovala. Čeho chce vlastně Putin dosáhnout? V první řadě uznání anexe Krymu. To by nemělo Západu dělat velké problémy, protože zde existují precedenty oddělení Kosova a Černé Hory od Jugoslávie. Tyto secese zemí Jugoslávie od Srbska Byly ostatně Západem přijaty s jásotem. Té první, kosovské, bylo dosaženo pomocí zbraní NATO. Toho druhého oddělení pak zcela bezbolestným plebiscitem, ke kterému došlo v roce 2006. Pokud jde o Krym, o jeho odchodu se svazku s Ukrajinou a připojení k Rusku rozhodl nejdříve krymský parlament a o pár týdnů později v referendu občané Krymu. V. Putin potvrdil svou akceschopnost, flexibilitu a chladnokrevnost. Rusko přesně dávkovalo vojenské akce povstalců, jež podporuje s jistou umírněností.  Dělá vše proto, aby Rusko obhájilo své velmocenské zájmy (Rusko nechce, aby Ukrajina vstoupila do NATO) a současně neeskaluje konflikt na východě Ukrajiny více, nežli to snese klíčová země Evropské unie – Německo. Z německé strany – od kancléřky Merkelové a jejího vicekancléře S. Gabriela, se ozývá ze všech významných státníků Západu největší pochopení pro to, aby byly respektovány zájmy Ruska jako velmoci. Německou pozici považuji za rozumnou také proto, že kancléřka Merkelová nedělá současně nic, co by jakkoli narušovalo tradičně výtečné vztahy její země se Spojenými státy. Myslím, že na německo-americké vztahy má její sociálnědemokratický zástupce Gabriel poněkud jiný názor. Je vzhledem k USA mnohem kritičtější.

Je zřejmé, že stratégové NATO využili ukrajinské krize mimo jiné k tomu, aby přesvědčili veřejnost 28 států NATO a také významnou část jejich politických elit o tom, že s ohledem na ruskou hrozbu je pro příštích 20 let nezbytné významné zvyšování výdajů na zbrojení nezbytné. Na tuto výzvu Západu pochopitelně reaguje také Putinovo Rusko, které se chce pustit do přezbrojení své armády. A to dodá na druhé straně další argumenty vojensko-průmyslovému komplexu na Západě, který bude působit na politiky a veřejnost, aby fortifikovali výdaje na zbrojení.

Ve státním rozpočtu České republiky bude znamenat rozhodnutí nedávného summitu NATO o navýšení zbrojních výdajů zvýšení podílu výdajů na zbrojení a armádu ze zhruba 1 % na 2 % HDP. Pokud jde dnes u nás na armádu cca 42 miliard korun ročně, tak za 20 let by to měl být zhruba ekvivalent dvojnásobku této částky (tedy aritmetický dvojnásobek + inflace). To už bude pěkná sumička.

V situaci, kdy u nás ani zdaleka nejsou vyřešeny potřeby sociálního státu v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, bydlení, v sociální politice a v ochraně pracovního trhu, jsem vždy považoval a považuji i teď zvýšení výdajů na armádu za nerozumné.

Ostatně, je zajímavé, že ke snížení relace výdajů na armádu k HDP došlo v posledních sedmi letech za působení českých pravicových vlád. Vládní exponenty pravice při tom vůbec nezajímalo, zda se ČR v očích spojenců stane méně důvěryhodným partnerem, než kterým byla do té doby. Obě dvě pravicové strany, TOP 09 i ODS, jejichž hlavní protagonisté byli oporami pravicových vlád v letech 2006–2013 dnes ovšem nejvíce křičí, že je třeba zvýšit výdaje na armádu a nezrazovat své spojence. Nevadí jim, že jejich praktická politika byla po 7 let jejich vládnutí zcela jiná, než jaké jsou jejich současné rádoby militaristicky zabarvené slovní exhibice a předvádění svalů.

Co je do budoucna také důležité, je to, aby současná vláda i vlády po ní příchozí zajistily, že rozumný podíl na významně zvýšených zbrojních zakázkách v ČR i EU budou získávat české zbrojní firmy. Věřím, že pan prezident Zeman při svém vystoupení na summitu NATO zmínil také tuto podstatnou záležitost. Zkrátka, je třeba, aby významná část toho, o co se zvýší český armádní rozpočet, zůstala doma a dala práci českým firmám a jejich zaměstnancům.

Jen pro zajímavost uvádím výdaje na armádu alespoň u některých států NATO. Nejvíce na obranu vydávají USA, a to 4 % HDP. Francie, Velká Británie, Francie a Turecko dávají více než 2 % svého HDP, výdaje Estonska dosahují 2 % a Polsko se drží těsně pod touto hranicí. Výdaje Itálie činí zhruba 1,5 % HDP a Německo podobně jako Holandsko na obranu dává zhruba 1,3 %. A kancléřka Merkelová už se po summitu NATO nechala slyšet, že výdaje na armádu Německo dále navyšovat nebude. A pro doplnění uvádím ještě například ještě Španělsko, které vydává na obranu v současné době 0,8 % svého HDP.

Jiří Paroubek 

zpět na úvodní stranu
Další aktuality