Aktuality

Úskalí strategie státního dluhu 2014 ministerstva financí

Dluh sektoru vládních institucí (veřejných financí) dosáhl v roce 2013 úrovně 46,1 % HDP a skočil tak o polovinu od roku 2008. Dluh veřejných financí za dobu uplatňování pravicových „reforem“ se zvýšil o 17,4 % HDP. Tento skok je třeba porovnat s předchozím pětiletím, kdy se podíl veřejného dluhu na HDP prakticky nezměnil. Takže po stabilizovaném vývoji, který byl před nástupem pravice do vlády, pravicí (ODS + M. Kalousek + novináři) označován za „dluhovou povodeň“, přišel skokový nárůst dluhu, označovaný jako „politika rozpočtové odpovědnosti“. Svět je zkrátka plný paradoxů a v naší zemi to platí ještě více než jindy.

Samotný státní dluh (vzniklý ze schodků státních rozpočtů) se za tu dobu zvedl z 26,0 % HDP na 43,6 % HDP, tedy o 17,6 % HDP. Pro pořádek připomeňme, že v předchozím pětiletí vzrostl státní dluh o 7,7 procenta, což zhruba odpovídá nákladům na uhrazení ztrát „bankovního socialismu“ z Klausovy éry.

Není divu, že náklady na obsluhu státního dluhu začínají přerůstat objem financí, který státnímu rozpočtu chybí. V roce 2013 tak bylo na obsluhu státního dluhu (především úrokové platby) plánováno 51,1 miliardy korun, zatímco bez potřeby obsluhovat státní dluh by státnímu rozpočtu chybělo k vyrovnanosti jen 48,9 miliardy korun. Tento rozdíl, který je největším „dárkem“ pravice nastupující Sobotkově vládě, stále poroste. Podle „Strategie financování a řízení státního dluhu“, vydané na konci loňského prosince, bude primární schodek státního rozpočtu (bez obsluhy dluhu) roku 2016 prakticky nezměněn, ale obsluha dluhu podraží na 71 miliard korun.

Smysl tohoto vývoje však plně pochopíme teprve tehdy, když si uvědomíme, že uvedené náklady obsluhy dluhu jsou uměle stlačené rekordně nízkou úrovní, která je nyní na evropských trzích požadována od střednědobých a státních dluhopisů. Německé benchmarkové desetileté dluhopisy byly v loňském roce opakovaně úspěšně prodány v primární emisi za negativní úrok (pár setinek pod nulou), protože někam se volné peníze uložit musí a převládlo ocenění bezpečnosti takové investice. Všude jinde se zkrátka dá přijít o víc. České dluhopisy pod nulu nešly, ale drží se jí velice blízko, průměrný výnos roku 2013 byl 0,7 procenta. V minulosti v ČR znamenal nízký výnos něco přes 4 procenta, a to byl třeba i nižší výnos nežli výnos německý (v letech 2004 a 2005).

Zkusme si tedy představit, co se stane, když se výnosy dluhopisů vrátí k normálu. Nastane to ve chvíli, kdy se Evropa vrátí k hospodářskému růstu. K tomu však přidejme okolnost, že ČR už nebude v pozici premianta, který je financován levněji než německý trh (má negativní úrokový spread). Je zřejmé, že náklady obsluhy dluhu se znásobí (!).

Uvedená strategie státního dluhu však počítá s tím, že se úrokové náklady dluhu moc nezmění, neboť jsou stlačovány vleklou recesí z nedostatku investiční a spotřebitelské poptávky. Pro vývoj českého hospodářství je nejvýmluvnější, že hrubá tvorba fixního kapitálu (především stavební investice) soustavně klesá, poslední dva roky dokonce téměř pětiprocentním tempem. To je vizitka politiky „tupých škrtů“ ve státním rozpočtu.

Po odchodu hlavního „škrtiče“ M. Kalouska by se měla ekonomika trochu zotavit a růst HDP přesunout mírně nad nulu, ale prognóza ministerstva financí nepředpokládala růst inflace, kterou v minulosti ostatně hnaly především změny nepřímých daní.

Je tu však ještě jeden důležitý parametr – kurz koruny. V minulosti byl státní dluh tvořen zhruba z třetiny dluhem v cizích měnách. V loňském roce byl podniknut pokus o snížení tohoto podílu a žádné eurobondy či jiné dluhopisy v zahraniční měně nebyly vydány. Prozíravost tohoto opatření se ukazuje ve světle toho, co se odehrálo jen pár dní před zveřejněním zmíněné strategie financování státního dluhu ČR, kdy Česká národní banka svojí intervencí uměle snížila směnnou hodnotu koruny.

Strategie předpokládá stabilní kurz 25,8 korun za euro, zatímco intervence se snažila zafixovat kurz 27,00 CZK/EUR, ale koruna oslabila ještě víc a drží se kurzu kolem 27,50 CZK/EUR. Je to totéž, jako kdybychom tu část českého státního dluhu, která je denominována v zahraniční měně, zatížili 7 procenty úroku navíc. ČNB se vůbec neohlížela na stanovisko ministerstva financí a to mlčelo a mlčí v této věci dodnes.

Kalouskovo ministerstvo financí udělalo i další opatření, aby trochu zmírnilo riziko, že prudce narůstající státní dluh – ze kterého ekonomika přitom nic neměla – může přerůst v nezvladatelnou hrozbu. Prosadilo proto novelu rozpočtových pravidel, která umožňuje vytvoření jakési umělé finanční rezervy pro pokrytí výkyvů státních financí. Tuto rezervu tvoří souhrnný účet státní poklady, vedený v korunách i cizích měnách. Vedle běžných finančních rezerv, které jsou vytvářeny třeba vydáváním dluhových instrumentů v předstihu (podle vývoje na trzích), nebo zůstatků různých rezervních fondů (rozpočtových rezerv v pravém smyslu), zahrnuje tato „centrální likvidita státu“ také veškeré zdroje všech státních institucí („povinní klienti“ státní pokladny) a státní zdroje těch, komu jen protečou účty peníze ze státního rozpočtu, státních fondů a Národního fondu (evropské dotace).

Uvedená „centrální likvidita státu“ dosáhla v půli loňského roku objemu čtvrt bilionu korun a nahradila to, co se dříve financovalo státními pokladničními poukázkami, tedy operacemi z trhu. Využití této centrální likvidity umožnilo snížit hrubou výpůjční potřebu státu v roce 2013 o 110 miliard korun. Neznamená to ale, že se snížilo či dalo snížit zadlužování (jak o tom komicky hovoří budoucí ministr financí Babiš), ale část výpůjčních potřeb je pokryto tím, co máme – obrazně řečeno – po kapsách v oblecích ve skříni. Centrální likvidita státu je schopná teoreticky ustát výpadek téměř sedmi měsíců financování, například při náhlém poklesu poptávky na finančních trzích nebo prudkém vzestupu úrokové míry.

Za jakou cenu by to bylo?

Stát by se držel nad vodou, ale topily by se jeho součásti. A některé by se utopily (nastalo by v řadě organizací něco, co má blízko k black-outu v USA). Skutečným smyslem je zřejmě pouhé vyhlazení křivky příjmů a výdajů státního rozpočtu, kdy řešíme výpadky v podobě dní nebo jednotlivých procent hrubé výpůjční potřeby, která nyní stabilně činí asi 400 miliard korun ročně. To je objem cenných papírů, který musí najít každoročně kupce, aby se splnily i všechny požadavky na refinancování dluhopisů, které dospěly ke splatnosti. Průměrná splatnost dlouhodobých a střednědobých dluhopisů je 8,2 roku.

Centrální likvidita státu tedy může být užitečným nástrojem pro denní řízení potřeb financování státu (tyto operace nyní potřebují v denním průměru o 100 miliard korun méně), může být i vítaným nárazníkem v případě krátkodobého krizového výkyvu (pár týdnů šoku na světových trzích), ale neměla by být vnímána jako nový zdroj. Jistě, je to lákavé, peníze jsou pohromadě. Pokud si však vypustíme rezervní rybník a přítoky začnou nečekaně vysychat, jiná pomoc už nebude. Zůstaneme na suchu a některé organizace státu by nemusely přežít.

Jiří Paroubek, předseda strany LEV 21

zpět na úvodní stranu
Další aktuality