Aktuality

Proč nás Ukrajina zajímá až po Majdanu?

Často až otrocká práce ukrajinských dělníků a žen v českých (ale i jiných evropských) firmách a obchodech. Nelegální miliardové kšefty s ostatky zemřelých Ukrajinců. Transport ruského zemního plynu přes ukrajinské území bez měřicích systémů a nekontrolovatelné úniky do kapes ukrajinských oligarchů.

To, a mnoho dalšího, byla Ukrajina uplynulých dvaceti let. Proč nás to ponechávalo klidnými a začali jsme se o Ukrajinu zajímat až v prosinci 2013, kdy se na centrálním kyjevském náměstí rozhořely první ohně a vyrostly první barikády a následně začali umírat lidé? Kravčuk, Kučma, Janukovyč, Juščenko, Tymošenková a další a další. Věděli to oni, věděla to i zbylá Evropa. Ale byl klid. Levná Ukrajina s levnou pracovní silou a levnými surovinami všeho druhu vyhovovala všem.

Připomínám, pokud si toho nejsme dobře vědomi. Ukrajinci tvoří nejpočetnější cizineckou menšinu v České republice. Podle údajů z roku 2012 jich u nás žilo přes 124 tisíce a dá se předpokládat, že načerno pobývajících a neevidovaných boudou další tisícovky. To je víc lidí, než májí Hradec Králové nebo České Budějovice, či většina ostatních krajských sídel u nás.

Na práci ukrajinských dělníků stálo a stojí české stavebnictví. Žádná velká stavba u nás v posledních dvou desetiletích by bez nich nevznikla. Při každém slavnostním přestřižení pásky a otevření dalšího úseku metra, dálnice, obchodního centra či jiné stavby by vedle politiků a developerů měl u nůžek a červené stuhy stát i zástupce Ukrajinců, kteří se většinou za směšné peníze na vzniku takových děl také podílejí. Něco z výdělku pošlou domů, aby jejich rodiny přežily, velkou část dají za bydlení a možná něco zbývá i na jejich další živobytí.

Až ve chvíli, kdy oficiální počet nezaměstnaných v Česku přesáhl 600 tisíc, začali „ochránci národních zájmů“ křičet, že máme práci přenechávat našim lidem, ne cizincům. TomioOkamura si na tom postavil svou eurokampaň. Ale proč ho to nezajímalo až do letošních voleb do europarlamentu? Proč se nikdo nikdy pořádně nezabýval tím, proč cizinci (a hlavně Ukrajinci) jsou ochotni dělat práce, které my dělat nechceme, navíc za peníze, za které my bychom žít nechtěli a možná ani neuměli?

Vydal se někdy on či jiný politik do hypermarketů, skladů, obchodů, aby se přesvědčil, za kolik tihle „zloději práce“ českým lidem vlastně pracují? A za jakých podmínek? Vědí dnešní ochránci lidských práv na Ukrajině, kolik peněž z hubených výdělků zbude Ukrajince a Ukrajinci, když zaplatí ubytování na jednom lůžku v přecpané ubytovně (legální či nelegální)? Zajímal se někdo, jak vlastně žijí všichni ti Ukrajinci, bez nichž by mnoho našich podnikatelů nepodnikalo a neprosperovalo?

Kdo je ochoten přiznat si a připustit, že už po dvě desetiletí je Ukrajina jedním z největších dodavatelů biologického materiálu pro západoevropský a americký farmaceutický průmysl, pro firmy vyrábějící transplantáty a materiály pro plastickou chirurgii. Uvědomí si některé ze zákaznic „estetické chirurgie“, když si nechávají vylepšit nos, uši, spravit tu či onu část svého těla, že to, co jí operatéři vpravili do těla, pochází z valné části z těl mrtvých z Ukrajiny?

Evropské a americké firmy pravidelně už léta školí ukrajinské patology, jak do mrtě zužitkovat lidské tělo. Přitom se po celou dobu jedná v naprosté většině o černý obchod s těmito „preparáty“, kdy je souhlas s využitím těla získáván od pozůstalých pod nátlakem bezprostředně po úmrtí jejich blízkého. Propracovaný, léty udržovaný systém, tolerovaný za tichého souhlasu ukrajinských lékařů, policistů, patologů i politiků všech úrovní. Pozůstalým zůstává často jen prázdné tělo vybrakované pro potřeby lékařského průmyslu. Tělo vyztužené kovovými trubkami místo kostí.

Za směšné peníze vyvezené preparáty kůže, kostí a dalších orgánů se pak mění v laboratořích na drahé „součástky“ pro plastickou chirurgii – tu potřebnou i tu pro zkrášlení těla. Černý byznys s lidskými ostatky rovnající se byznysu s drogami. Míra zisku z konečného produktu se počítá ne v desítkách, ale stovkách a tisících procent.

Kdo z evropských politiků, kteří dnes obhajují události na Ukrajině, kdy zvedl hlas proti tomu všemu? Dokud byla Ukrajina a její lidé zdrojem levné pracovní síly, energie, surovin, lidských orgánů – všichni mlčeli. Ostatně i teď mlčí…

Že Ukrajina existuje, nás zajímalo za posledních 25 let jen dvakrát. Když nastala energetická krize se zemním plynem v roce 2009 a kdy se zrodilo neobvyklé podnikatelské partnerství tehdejšího českého premiéra Mirka Topolánka s tehdejší ukrajinskou premiérkou Julií Tymošenkovou. Podruhé jsme Ukrajinu zaznamenali v prosinci 2013, kdy se schylovalo k masakrům v kyjevských ulicích a později i k ruské anexi Krymu.

Teď nás zajímá potřetí – Evropa, nebo spíše Německo, jako přesycený trh hledá nová odbytiště. Čtyřicet pět milionů Ukrajinců je číslo, které je několik dalších let schopné absorbovat nadvýrobu zbytku Evropy, než se i tady trh nasytí. Recept je jednoduchý – za peníze jednotlivých států, za peníze EU se Ukrajina zmodernizuje, ale vydělávat pak budou jen někteří. Část peněz zmizí na kontech oligarchů, kteří Ukrajinu řídili dosud, část na kontech oligarchů, kteří budou Ukrajinu řídit v budoucnu. Část se přes nejrůznější obchody a zakázky zase vrátí zpět do Evropy, ale už na jiná než bruselská konta. A nebudou to jednotky či desítky miliard euro, o kterých se hovoří dnes. Lidská práva a demokracie jsou v tomto případě to poslední, o co v bitvě o Ukrajinu jde.

 

Není to trochu málo a ještě víc pokrytecké?

 

Jiří Paroubek, expremiér a lídr strany LEV 21 pro volby do EP

zpět na úvodní stranu
Další aktuality