Aktuality

Poznámky ke státnímu rozpočtu na rok 2015

Zdá se, že Sobotkova vláda je plně spokojena s jedním ze základních rysů státního rozpočtu na rok 2015. Tím je, že oproti letošnímu roku se snižuje plánovaný deficit o 12 miliard korun, tedy na 100 miliard korun. Vláda tak k rozpočtu přistupuje velmi obezřetně. Snad si mohla dovolit alespoň jeden „neopatrný“ manévr, který by spočíval v psychologickém prolomení třímístné deficitní hranice. Třeba na 99 miliard deficitu.

Státní rozpočet je založen především na velmi optimistickém předpokladu pokračujícího oživení českého hospodářství. Podle ministerstva financí (MF) by růst hospodářství v roce 2015 měl být 2,7 %. Poněkud povinný optimismus MF vychází z překvapivě dobrého výsledku letošního prvního čtvrtletí, kdy česká ekonomika vyskočila o celé jedno procento. Jenže tento růst je do značné míry pouhou iluzí, neboť znamenal přesun aktivit předchozího období do prvního čtvrtletí. Připomenu předzásobení tabákem před zvýšením daňové sazby nebo doprodej starých zásob před devalvací koruny.

Předpověď růstu 2,7 % HDP sází na odstranění zbytku produkční mezery – stlačená pružina hospodářství zkrátka letí vzhůru. Produkční mezera je akademickým výrazem pro skutečnost, že minulá léta, charakteristická ve fiskální politice „tupými škrty“ a umrtvováním ekonomiky, jela ekonomika se zvýšeným úsilím na snížený výkon.

Nečasově a Kalouskově vládě se dařilo systematicky osekávat provozní výdaje státu (například: stagnující mzdy veřejných zaměstnanců; nedostatečné kofinancování projektů financovaných z evropských fondů; problémy s financováním a organizačním zajištěním veřejných staveb atd.). Podařilo se tak negativně ovlivnit jak osobní spotřebu, tak spotřebu veřejnou, tedy investice státu. Ministerstva nezvládala využít evropské fondy… Avšak sejmutí nohy z brzdy neznamená, že se česká ekonomika automaticky rozjede.

Ostatně ministerská zpráva ke státnímu rozpočtu zmiňuje jako možnou komplikaci velmi obecně „geopolitické faktory“. Některé z nich se již ve třetím čtvrtletí podepsaly na poklesu průmyslové produkce eurozóny. Kancléřka Merkelová dokonce v této souvislosti hovořila o třetí vlně recese eurozóny od roku 2008.

Významnou roli hrají sankce a protisankce EU vůči Rusku a opačně. Svou roli může hrát zejména v zimním období i samotná Ukrajina, kde hrozí humanitární katastrofa. To vše může zdražit naše účty za plyn a ropu a vyvolat řadu dalších, dnes těžko vyčíslitelných, výdajů.

Je tu ještě jiná hrozba jménem Islámský stát (IS). IS není Jugoslávie, kterou dříve či později muselo „humanitární bombardování“ zlomit. IS pro oběti z řad civilních obyvatel a pro materiální devastaci hodnot netruchlí. Logicky tak hrozí rozsáhlá válka s IS. A jak se zachovají bojovníci IS, když například pod vojenským tlakem budou muset opustit ropné vrty, které ovládají v Iráku a Sýrii a ze kterých exportují ropu, kterou prodávají (např. i syrské vládě), a získávají tak nemalé peníze? Co se stane, když o tyto vrty, a tedy i peníze přijdou? Začnou pak tyto vrty ničit? Mohli by napadnout i jiná ropná pole v jiných zemích? To by jistě značně ovlivnilo ceny ropy a plynu.

Nebezpečným geopolitickým faktorem je také hrozící pandemie eboly, zejména pokud se tato nemoc vymkne kontrole. Může ve světovém měřítku vyvolat paniku, a ochromit tak volný pohyb osob a zboží. Pokud podraží dovozy zboží, bude to pro nás díky „péči“ ČNB dražší hned dvakrát. Připomínám, že v listopadu loňského roku došla ČNB – proti zdravému rozumu – k faktické devalvaci koruny. Teď nás to může přijít draho. Zvýšení nákladů dovozu odčerpává zdroje z ekonomiky do zahraničí a podstatně zmenšuje hospodářský růst.

Čemu se zatím věnuje jen nedostatečná pozornost, to je možné prudké zvýšení úrokových sazeb v USA. To se totiž neprojeví jen v USA, ale investoři na celém světě pocítí prudký pokles hodnoty stávajících státních cenných papírů s nižším úročením. Kdykoli v minulosti, FED uplatnil tento manévr, finanční trhy silně zakolísaly, neboť finanční investoři se snažili rychle zbavit starých dluhopisů dříve než ostatní.  A z toho můžou plynout obří, nebo dokonce těžko zvladatelné finanční ztráty. Zničující může být snaha opustit zranitelné tituly, jako jsou státní obligace Španělska či Řecka. A nové záchranné operace budou stát EU ohromné peníze. A pak na „rozmařilosti“ typu sanace státních dluhů Ukrajiny nebude ani pomyšlení…

Následně to bude mít důsledky i pro Českou republiku.  A současný i bývalý ministr financí nás i sebe samotné mohou přesvědčovat, že české státní papíry jsou zcela bezpečné a levné. V tuto chvíli mají pravdu. Jevy však mají svou dynamiku. Pokud investoři začnou české státní cenné papíry prodávat, aby například získali potřebnou hotovost, bude nutné zvedat úrokové sazby i u nás, a to dříve, nežli by to česká ekonomika potřebovala. Možná se tím zabrání odlivu části kapitálu ze země, ale bude to mít za následek zabrzdění hospodářského růstu země a také to zdraží refinancování státního dluhu. Střízlivě kalkulováno o miliardy, možná ovšem i o desítky miliard.

Půvabné je, že ani s jednou z těchto (vcelku reálných) hrozeb autoři státního rozpočtu pro příští rok vůbec nepočítají. Budeme však společně s vládou optimisty a budeme věřit, že pro příští rok skutečně žádné hrozby nehrozí, a nejsou tak třeba reálná opatření hospodářské politiky na jejich eliminaci či pokrytí…

Propracovanou hospodářskou politiku státu tak ve vládních materiálech nahrazují přání. Např. aby se nám lépe dařilo na čínském či jiném vzdáleném trhu. To sice říkám řadu let. Vyžaduje to však systematickou a dlouhodobou práci. Krteček asi bohužel zlom na čínském trhu nepřinese. A do Číny, Brazílie či Vietnamu chtějí i naši konkurenti.

Vláda – přesněji ministr financí (takto v obřím konfliktu zájmů se svým Agrofertem) – už ani nemluví na téma zvedení druhé, či chcete-li, zvýšené sazby korporátní daně pro největší firmy.

Z České republiky odešlo v roce 2013 na dividendách do zahraničí na konta mateřských firem 310 miliard korun (!). To je suma rovná zhruba jedné čtvrtině výdajů českého státního rozpočtu. Jinak řečeno – z nadhodnoty u nás vytvořené dotujeme většinou mnohem bohatší země, nežli je ta naše. Kdyby u nás byla zavedena 2. Sazba daně z příjmu právnických osob, mohlo by u nás z těch 310 miliard korun zůstat kupříkladu 50 – 60 miliard (anebo více).  V zásadě bychom – v kombinaci s prosazením vyššího hospodářského růstu, a z toho plynoucích vyšších příjmů státního rozpočtu – přestali mít dříve či později rozpočtové problémy. A během 3 – 4 let bychom směřovali k vyrovnanému rozpočtu a do úctyhodné společnosti zemí jako je Lucembursko či Německo.

Vítám to, že se vláda odhodlala k prosazení 3,5% navýšení mezd veřejných zaměstnanců (a u policistů a hasičů dokonce zvýšení o 5 %). Takto vláda alespoň částečně srovnává dluh po Topolánkově a Nečasově vládě, kdy mzdy nominálně stagnovaly, a reálně po většinu let klesaly.

Pokud jde o veřejné investice, a to je poslední poznámka, je Sobotkova vláda ve složité situaci. Nečasova vláda, díky kolosální neschopnosti zejména jejích ministrů dopravy – počínaje Bártou – nedokázala připravit k realizaci veřejné investice v dopravě. Ani z hlediska územní připravenosti, připravené projektové dokumentace, či proběhlých veřejných soutěží. Je ovšem třeba zmínit také současný chaos v ŘSD a na ministerstvu dopravy. Za ten již odpovídá současný ministr dopravy Prachař. A tak se zdá, že veřejné investice nebudou faktorem, který v roce posílí hospodářský růst.

Snahou vlády má být podpora růstu soukromých investic (což se letos i bez účasti vlády vcelku daří), prosazení cílevědomého čerpání evropských fondů (tady žádná sláva), podpora veřejných investic (ani tady to není na oslavu – viz výše). Vládě se tak daří úspěšně podporovat vlastně pouze spotřebu obyvatel, což dělá dosti důsledně.

Jiří Paroubek

 

 

zpět na úvodní stranu
Další aktuality