Aktuality

Francie ukázala, že levici chybí nové programové paradigma

Vynikající výsledek lepenovské pravice v prvním kole regionálních voleb ve Francii ukázal, že nejvíce hlasů ztrácí při růstu podpory Národní fronty strany levice. Sociologicky je to poměrně snadno zdůvodnitelné. Jestliže pravici volí spíše vzdělanější, ekonomicky úspěšné vrstvy obyvatel, které se necítí migrační krizi, terorismem a militantním islámem tolik ohroženy, u voličů levice ve Francii i jinde je tomu jinak.

V důsledku přistěhovalectví z bývalých francouzských kolonií přišlo do Francie mnoho milionů lidí a jejich potomci dnes tvoří možná až pětinu veškerého obyvatelstva Francie. Muslimů je ve Francii přes pět milionů a již dávno, pokud jde o četnost příznivců vyznání, se stali druhou nejpočetnější církví ve Francii, když předstihli francouzskou reformovanou církev (hugenoty).

Ve Francii byla vždy vlivná židovská minorita působící živě zejména v kultuře, obchodě, bankovnictví či veřejné správě Dnes francouzští židé houfně odcházejí do Izraele, tedy do země, která zrovna neslyne pro židovské přistěhovalce z jiných zemí velkou perspektivou. Sám jsem před řadou let viděl v pařížském metru, jak arabští výrostci, bylo to v době druhé palestinské intifády, fyzicky ohrožovali dva starší,poklidné židovské manžele.

Významná část francouzské společnosti má strach a u dělnických a zaměstnaneckých vrstev obyvatelstva se samozřejmě projevují jisté obavy z konkurence, právě pokud jde o přistěhovalce.

Arabští a afričtí přistěhovalci a jejich potomci jsou uchazeči jak o pracovní místa, tak o sociální dávky, ale také o výhodné sociální bydlení ve francouzských městech. Proto se dostávají do zájmového konfliktu s tradičními voliči francouzské levice. Je to sociologicky nezadržitelný proces.

V ČR je to přeci jen trochu jinak. Imigranti jsou strašákem, a těch zhruba 50 azylantů, kteří byli v loňském roce přijati do ČR, jistě etnickou čistotu českého obyvatelstva nenaruší. Každopádně však nelze ani u Čechů přehlédnout strach z neznámého, z toho, co by se mohlo stát a nejspíše se nestane. Tedy naštěstí se nestane. Nicméně ve Francii, ale také v Čechách se ukazuje, že politická levice se v čase krize, hospodářské či politické, dostává spíše do politické defenzivy, nežli aby z té krize politicky dokázala těžit. Ostatně není to nic divného a bylo to tak vždy.

V Čechách podle výsledků posledních třech voleb, počínaje rokem 2013 (v krajských volbách v roce 2012 byli velmi úspěšní komunisté) sociální demokracie zaznamenala volební výsledky ve třech druzích voleb mezi 14,17 (volby do Evropského parlamentu) a 20,2 % ve sněmovních volbách, s katastrofálním výsledkem ve volbách komunálních. V průzkumech věrohodných agentur se tak ČSSD logicky pohybuje mezi 16 až 20 procenty volebních preferencí.

Je to v mnohém podobné jako ve Francii. Také v ČR ztrácí sociální demokracie (podobně jako socialisté ve Francii) podporu v řadě sociálních skupin a vrstev, které ji dříve silně podporovaly. A u jiných vrstev a skupin novou podporu nezískává.

Již několikrát jsem sociální demokracii doporučoval změnu programových konceptů a jejich rozšíření tak, aby to ideově i pragmaticky zasáhlo „nové“ zájmové skupiny či vrstvy českého obyvatelstva.

1. Místo podpory jaderné energetiky podpora obnovitelných zdrojů

Sociální demokracie naprosto nesmyslně a v rozporu s progresivními evropskými trendy v rozvoji energetiky podporuje dostavbu čtyř nových bloků jaderných elektráren.

Dostavba nových bloků bude drahá, a nové bloky budou produkovat drahou elektrickou energii pro české domácnosti i český podnikatelský sektor. To vše negativně zasáhne životní úroveň lidí.

Tato koncepce neodpovídá ani evropské strategii snižování energií, ke které se ČR přihlásila. Prostě, rozvoj jaderné energetiky je poněkud de mode strategií, která je poplatná jen zájmům velkých kapitálových skupin a také amerického Westinghousu.

Naše země je třetinou svého vývozu, a zřejmě ještě více fakticky, závislá na Německu, které atomovou energetiku již před lety opustilo. Také podpora českého obyvatelstva, jak ukazují sporadicky zveřejňované průzkumy veřejného mínění ohledně rozvoje jaderné energetiky, není jednoznačná. Kdyby měli podporovatelé jaderné energetiky jasná čísla z průzkumů a jasnou oporu ve veřejném mínění, jistě by to s chutí zveřejnili. Prostě ji nemají. Naopak, pro rozvoj čistých, obnovitelných zdrojů energetiky lze získat mladou a střední generaci, a také střední třídu, která má a bude mít svoje představy o rozumném rozvoji životního prostředí a udržitelnosti v této oblasti.

2. Vymezení se proti devalvaci koruny provedenému ČNB v listopadu 2013

Český premiér, přes dílčí stanoviska některých představitelů ČSSD, jednoznačně podpořil hloupou akci ČNB, v důsledku které byla před dvěma lety česká koruna devalvována o 8–10 procent. ČNB se v listopadu 2013 pustila do intervencí proti posilování české koruny, aniž by věděla, jak se z toho jednou dostane.

To vše v situaci, kdy padaly ceny komodit, tedy surovin nezbytných pro energetiku, dopravu, průmysl obecně, a zejména strojírenství, a také potravinářský průmysl. ČNB svou nepromyšlenou akcí provedenou v zájmu nejméně efektivních českých vývozců zdražila dovoz nejprogresivnějších technologií a strojů. Sociálně demokratický premiér Sobotka, místo aby se od této chyby ČNB oddělil, tak ji akceptoval.

Rozhodnutí ČNB má ovšem také sociální a ekonomický rozměr pro široké vrstvy českého obyvatelstva. Pro všechny ty, kteří mají na svých účtech úspory. A samozřejmě také pro podnikatelský sektor. Bude rozdíl, zda bude česká koruna v okamžiku zavedení eura v ČR konvertována v kurzu 18–20 korun za euro, což nejspíše odpovídá její faktické síle, anebo v kurzu 23–25 korun za euro, což odpovídá dnešnímu kurzu, kdy ČNB beznadějně hájí, jako Řekové Thermopyly, kurz přesahující 27 korun za euro.

Je zřejmé, že během dvou, tří let nebude možné kurz koruny dostat na reálnou úroveň, jak by bylo v zájmu širokých vrstev českých střádalů, kterým se jinak při konverzi do eura znehodnotí vklady o desítky procent.

Je otázkou, která politická síla se tohoto tématu ujme. Logicky by to měla být levice.

3. NE zahraničním vojenským misím, které nejsou v zájmu ČR

Tématem, které levicoví voliči vesměs berou velmi kriticky, je účast českých vojáků v zahraničních misích. Zejména mise armády ČR v Afghánistánu se ukázala jako mise zbytečná, na kterou byly vynaloženy miliardy korun z peněz daňových poplatníků. Podobné rysy má i současná, a zřejmě se rozšiřující mise v Mali.K přesunu islamistických bojovníků do Mali z rozvrácené Libye došlo v důsledku chybné francouzské a britské politiky, která předcházela pádu režimu M. Kaddáfího v Libyi.

Toto nepodařené imperialistické dobrodružství dvou evropských mocností dnes tedy řeší, pochopitelně i s účastí jiných, také česká armáda. A český stát vyhazuje stovky milionů korun. Prostě, česká armáda by měla jít jen do misí, kde to dává smysl a které nejsou vyvolány hloupou politikou Západu a jsou v jasném českém národním zájmu.

4. Revize zákona o církevních restitucích

Velkým tématem i pro příští volby může být revize zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který, jak dnes lidé prakticky vidí, vede k vydávání předmětů mimořádné umělecké hodnoty a také pozemků a dalšího nemovitého majetku, který vlastní obce a které si nárokuje nenasytná katolická církev a její řády.

Problémem u desítek obcí je, že pozemky, o které usiluje církev, měly sloužit rozvoji obce na výstavbu veřejné infrastruktury, bytovou výstavbu, dostupnou středním vrstvám, a církev s nimi má pochopitelně naprosto jiné plány, především komerčního charakteru.

5. Zavedení druhé sazby korporátní dně pro největší firmy

Česká levice by měla jasně říci, že jí jde o férové zdanění všech. Není přece možné chtít po zaměstnancích a nyní i po živnostnících oběti v daňové oblasti, pokud je nepřinášejí i ti nejsilnější. Ty největší a nejsilnější české firmy, často se zahraniční majetkovou účastí a často oligopolního charakteru, tedy ovládající celá odvětví (koneckonců výjimkou není ani Babišův Agrofert), by měly podléhat daňové progresi. Tedy platit vyšší daně nežli malé a stření české firmy a živnostníci, ze kterých často tyto největší společnosti žijí.

To, a také zajištění hospodářského růstu, je cesta k vyrovnanému a časem i přebytkovému státnímu rozpočtu. Pořádek ve veřejných financích je základním předpokladem pro další rozvoj sociálního státu. Prostě, jak říkal Olaf Palme: "Kapitalismus je beránek, který se nezabíjí.“

Uvádím jen pět velkých programových témat, která se mohu stát východiskem pro tvorbu volebního programu umírněné české levice, který osloví široké vrstvy občanů a přivede do tábora levice nové voliče. Požadavek rozvoje sociálního státu je pochopitelně přirozený.

Česká sociální demokracie v minulosti byla, na rozdíl od německé sociální demokracie, stranou, která dávala politické praxi vždy přednost před programovým vybavením. S tím, jak dnes přicházejí do veřejného života, a tedy k volebním urnám noví voliči, myslím, že je potřeba změnit podstatným způsobem přístup. Je třeba se vrátit k projektu modernizace ČSSD a k modernizaci jejího programu.

Program jistě nezmůže všechno a je-li prezentován slabými a málo důvěryhodnými politiky, nemá velkou účinnost. Ale vycházím z toho, že vše má svůj vývoj. A svůj vývoj a změny v oblasti personální zažije v těch nejbližších letech i česká levice a sociální demokracie.

Jiří Paroubek

zpět na úvodní stranu
Další aktuality