Aktuality

ČR je třeba vrátit do hlavních politických proudů ve světě

Jiří Paroubek shrnuje stav, ve kterém se nachází naše zahraniční politika po sedmi letech působení dvou pravicových vlád. V EU se propracovaly do pozice málo předvídatelných potížistů.

O tom, že zahraniční politiku českého státu nelze již dělat hůře, nežli to po sedm let dělal ministr Schwarzenberg a obě pravicové vlády, nemám vcelku pochybnost. Pohříchu, českou veřejnost to příliš nezajímalo. Jaké dědictví přebere nová vláda s premiérem Sobotkou a ministrem zahraničí Zaorálkem, kteří ponesou hlavní díl odpovědnosti za zahraniční politiku republiky?



Tak především:



1) V EU se české pravicové vlády propracovaly do pozice málo předvídatelných potížistů a je třeba dodat, že z kverulování pro republiku nezískaly vůbec žádný benefit. Naopak, v evropské finanční perspektivě na léta 2014–2020 vyjednaly pro naši zem o třetinu méně financí, nežli kolik se povedlo mně před sedmi lety, když se podařilo zajistit na léta 2007–2013 evropské dotace v objemu 30,6 miliard eur, což bylo v tehdejším kurzu koruny a eura cca 900 mld. Kč (to tedy znamenalo na léta 2014–2020 minus cca 280 miliard).



2) Pravicové vlády dávaly po sedm let své existence najevo ostentativní nezájem o rozvoj vztahů s novými ekonomickými velmocemi sdruženými do uskupení BRICS. Lekce z lidských práv česká pravice ráda dávala zejména Číně a Rusku. A především vztahy s Čínou jsou nyní velmi vážně poškozeny. Také ve vztazích s Ruskem jsme mohli být mnohem, mnohem dál.



3) Vyklidili jsme pozice prakticky v celém rozvojovém světě. Muslimské a zejména arabské státy dostaly tu a tam od české pravicové vlády vážný a jasný signál, který nemohl podpořit jejich vstřícnost. Nepromyšlená rádoby proizraelská stanoviska českých pravicových vlád demonstrativně sdělovaná mezinárodní veřejnosti (například v otázce palestinské státnosti) nepomáhají ani naší republice, ani Izraeli. Tady ovšem se svou troškou do mlýna v posledním roce přispěchal také islamofobní prezident Zeman.



Svůj podíl na celkové deziluzi mnoha rozvojových, zejména ostrovních a přímořských států Asie a Oceánie dovršil i prezident Klaus, který na schůzi VS OSN velmi „moudře“ vysvětlil své nevědecké a vlastně vcelku komické názory na globální oteplování. Tichomořské státy, kterým doslova teče do bot pak, když se ve VS OSN hlasovalo o novém členovi RB OSN, se raději rozhodly pro Chorvatsko nežli pro ČR. Byl to mezinárodní debakl české pravice, vlastně přímo výprask.



4) Ve dvaceti sedmi dalších státech EU bychom marně hledali takovou míru odmítání Evropské unie, kterou trpí české obyvatelstvo. Mysl našich spoluobčanů byla vůči EU negativně kontaminována často iracionálními názory Václava Klause, Petra Nečase a dalších euroskeptiků. Nová vláda s tím musí něco dělat. Především vysvětlovat výhody našeho členství v EU. 



Celkově tedy – za vlády pravice – došlo ke značnému oslabení mezinárodní pozice ČR, ke zhoršení její mezinárodní reputace. To, kde jsme se pohybovali na konci Nečasovy vlády, lze směle charakterizovat jako mezinárodní izolace. Myslím si ale, že českou pravici tato politická „soběstačnost“ nijak netrápí. Svět je přece plný nebezpečných myšlenek o solidaritě, sociální spravedlnosti, rovnosti apod.



Českou republiku je nutné vrátit do hlavních politických proudů v Evropě i ve světě. Nová vláda musí dát jasně najevo, chce-li být vůbec vnímána v zahraničí vážně, jako racionálně se chovající partner, odvahu ke změně zahraniční politiky. Tedy pryč z klausovsko–schwarzenbergovských zahnívajících vod.



Tak jako každá odpovědná česká vláda se i Sobotkova vláda bude nepochybně hlásit k EU a NATO. Máme přes tyto organizace jedinečnou příležitost ovlivňovat vývoj v Evropě a ve světě. Naše členství v EU významně zesiluje pozici republiky ve světě. 



V souvislosti s EU se jeví nutnost silněji podporovat například fiskální politiku EU. Omezit tak do budoucna dopad krizí jednotlivých členských států na celou ekonomiku EU a její koordinaci. Vláda musí usilovat o modernizaci evropského sociálního modelu.



Ukazuje se, že v současném světě již ani USA nemají na to, aby důrazně zamezovaly politice „darebáckých“ států vojenskými zásahy. Nemají na to ani peníze, ani podporu vlastního veřejného mínění.



Vojenské zásahy posvěcené Radou bezpečnosti OSN jsou nicméně plně ospravedlnitelné a umím si je představit v souvislosti s občanskými válkami a genocidou obyvatelstva. Pokud by takový zásah naopak vedl k následným komplikacím v širší geografické oblasti podobně jako tomu bylo v případě Libye, je lépe se mu vyhnout. 



Zásahům schváleným RB OSN může poskytnout podporu i Česká republika. Čistě vojenské řešení nemůže být úspěšné, to musí být jasné každému. Vždy u každé intervence musí být jasně formulované politické cíle, jichž se má mezinárodním zásahem dosáhnout.



Nová vláda by tedy měla v prvé řadě věnovat intenzivní pozornost nápravě mezinárodních vztahů, ke kterým vlády pravice přistupovaly chybně nebo vlažně. A které uvádím především v bodech 1. – 4. v úvodu tohoto článku. Nová vláda musí zkrátka uskutečňovat přímo antitezi té předchozí zahraniční politiky.



Vedle toho věnovat přirozeně pozornost dalšímu prohlubování spolupráce se sousedními státy. Na prvém místě se Slovenskem. Společné ambasády v řadě států, společné nákupy a využívání vojenské techniky a materiálů, koordinace činnosti státních a polostátních firem, společné vojenské jednotky na misích, společně pořádané společenské a sportovní akce (mistrovství světa či Evropy v řadě sportů, festivaly) atd. 



Pokud jde o Německo, kromě vlády v Berlíně by česká vláda měla všestranně intenzifikovat zejména vztahy se sousedícími spolkovými zeměmi – Bavorskem a Saskem. Hledat společné projekty hospodářské a kulturní spolupráce (nejen pokud jde o přeshraniční spolupráci) a ve školství atd.



Podobné možnosti hlubší spolupráce hledat i s Polskem a Rakouskem. Svůj význam má samozřejmě i dnes poněkud formální spolupráce v rámci Visegrádu. Tedy, spolupracovat kromě již zmíněného Polska, Slovenska i s Maďarskem.



Kromě rozšiřující se spolupráce se zeměmi sdružení BRICS (Indie i Brazílie dnes prožívají přechodné hospodářské potíže) hledat cesty k rozvoji spolupráce s velkými, dynamicky se rozvíjejícími – především asijskými – zeměmi. Mám na mysli Vietnam, jižní Koreu, Filipíny, Indonésii a další země.



Topolánkova a po ní i Nečasova vláda si vysloužily pověst potížisty EU, v evropském měřítku se staly při řešení vážnějších otázek neviditelnými. Maximálně se tu a tam někdo z vedoucích činitelů českého státu něco snažil v Evropské radě zkomplikovat. Česká veřejnost však postupně nabyla dojmu, že EU je projekt, na který ČR jen doplácí. Projekt, jenž je vlastně již mrtvý a není možné jej resuscitovat. 



Byla to neodpovědná hra, kterou s chutí a potěšením hráli Klaus, Zahradil a Nečas. Možná, aby odvrátili pozornost od obsahu a stylu vládnutí české pravice v rámci naší země. A nikdo je nebrzdil. Bohužel, nebrzdila je ani česká média. Ta mlčela. Karel Schwarzenberg usínal a také Bohuslav Sobotka byl v evropských otázkách zcela pasivní. Křik Lubomíra Zaorálka ve Sněmovně nikdo nebral vážně.

 

Jiří Paroubek, předseda strany LEV 21 a kandidát do EP

Převzato z Deníku Referendum 

zpět na úvodní stranu
Další aktuality