PAROUBEK: Nejsem monstrum PAROUBKOVÁ: Není monstrum

Úsměvy a klid. Pokud nevěříte, že něco podobného je možné za účasti Jiřího Paroubka, tak mohu potvrdit, že je. Zejména když nemusí komentovat kroky politických soupeřů. A když vedle něj sedí těhotná manželka Petra.

Anglický dramatik a básník Oscar Wilde o vztahu dvou lidí říkal, že „manželství je pokus a každý pokus něco stojí“. Jste manželé rok a osm měsíců. Co vás zatím ten pokus stál?

JIŘÍ PAROUBEK: To nebyl pokus. Byla to věc, do které jsme šli z lásky i s rozmyslem. Není to vztah všední a myslím, že ani nezevšední. To s Petrou nejde. Má každý den nové podoby.

Přišel jste tím pokusem o něco?

JIŘÍ: Vždy něco ztrácíte. Ale tentokráte jsem získal, protože Petra mi přináší neustálé podněty k uvažování. Je to všestranné plus.

Vy jste však přišla o soukromí. Je to horší, než jste čekala?

PETRA PAROUBKOVÁ: Je. Přišla jsem o velkou část soukromí. Přišla jsem o část iluzí o médiích. A do jisté míry se mi i změnila práce.

Děláte překladatelku a tlumočnici, jak se vaše práce změnila?

PETRA: Snažím se ji dělat stejně kvalitně, ale protože jsem byla pod tlakem a moji klienti byli občas pod tlakem, vrátila jsem se zakázkami o něco zpět.

Vzala jste si politika, musela jste s určitými komplikacemi počítat.

PETRA: Možná to bylo trochu naivní, ale když jsme se brali, tak už jsem deset let měla praxi a nenapadlo mě, že to moji práci ovlivní až takovým způsobem.

Vy jste politik, jak vnímáte dopady své práce na manželku?

JIŘÍ: Jedno mi to není, protože Petra by určitě mohla dělat věci, které více odpovídají její kvalifikaci. Ale beru to tak, jak to je.

Patnáctého července jste napsala na svém blogu na aktuálně.cz o médiích: „Terčem kritiky se stala moje práce, rodiče, zájmy, vyjadřování, dokonce styl oblékání, bydlení. Byla jsem zděšena, přece nemůžou, nemají právo všechny tyto věci posuzovat.“ To je skutečně tak strašné?

PETRA: Nezní to tak strašně, když to řeknete a popisujete, jako když to prožijete. Vždy jsem četla noviny a nikdy mi nepřišlo tak zlé, když se tam rozebírali jiní lidé, ale když je v hledáčku vaše vlastní rodina, tak je to něco jiného.

Zjevně jste měla psací chvilku, protože hned 16. července jste napsala další blog. Nazvala jste ho vzletně Óda na manžela. Četl jste ten chvalozpěv předtím, než ho manželka zveřejnila?

JIŘÍ: Samozřejmě. Bylo to bezprostřední vyjádření některých pocitů a myšlenek, které nosila v hlavě. Použila k tomu i trochu nadsázky a ironie. Ta ironie se netýkala mne, takže jsem se u toho docela bavil. A čekal jsem na reakce.

Reakcí bylo hodně a byly bouřlivé.

JIŘÍ: Reakce byla velmi dobrá. Informace přebrala většina médií a dostalo to tím velký záběr. A že se objevily i hulvátské reakce? S tím se musí počítat. Navíc si mnoho lidí kliklo i na Petřin blog o médiích, jak jste o něm mluvil.

Na blog jste více než rok a čtyři měsíce nepsala nic a najednou dva příspěvky dva dny po sobě. Nebyl to kalkul? Blíží se volby a chválíte manžela.

PETRA: Chodím sice do práce a dělám si doktorát, ale jako těhotná mám přece jenom víc času. Navíc jsem cítila potřebu vyjádřit se k tomu, co se děje. Považuji některé názory a postoje médií za nesprávné a nespravedlivé, tak jsem napsala ten první blog. Druhý byl reakcí na to, jak jiní vykreslují mého manžela.

To vykreslování je tak nespravedlivé?

PETRA: Rozhodně! Většina kritických článků o manželovi nepřináší nic. Žádné návrhy na alternativní řešení, je to jen střelba po něm. Musím reagovat, když ho někdo vykresluje tak strašným a někdy až obludným způsobem.

Část veřejnosti je přesvědčena, že za tvrdost kritiky si můžete sám, že ji vyvoláváte arogancí a malou otevřeností.

JIŘÍ: Ale... Důvod je především v tom, že jsem silným lídrem a že sociální demokracie má šanci vyhrát volby. Kdybych vedl slabší stranu, tak by to bylo jiné.

Staročínský filozof a myslitel Konfucius řekl: „Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.“ Nenutíte osud, v našem případě přeneseně veřejnost, ke kritickým reakcím skutečně sám?

JIŘÍ: Nevzpomínám si, že bych v historii České republiky či v současné Evropě našel někoho, kdo je takovým způsobem osobně napadán.

Politici to většinou nepřiznávají, ale trápí vás to osobně?

JIŘÍ: Na všechno si zvyknete. Potkal jsem se několikrát s lidmi, kteří byli za druhé světové války v koncentračních táborech či se za komunistického režimu na čas ocitli v celách smrti. Když jsme o tom diskutovali, tak říkali, že si museli zvyknout i na tuto situaci. Pokud bych se z toho nechtěl zbláznit, tak jsem si musel zvyknout na útoky často velmi osobní.

Zdá se mi, že jste si naopak nezvykl, pořád na něco reagujete, zavalujete redakce články.

JIŘÍ: Novináři vyjadřují svoje názory, jiní politici svoje a já reaguji. Hledám správný okamžik, jak se vyjádřit, jak reagovat. Jde o to, abych alespoň ty nejpodstatnější nepravdy vyvracel.

Ptal jsem se, zda vás mrzí to, co se o vás objevuje.

JIŘÍ: Jistěže mě to zasahuje. Zejména když jsou to lži či pokrouceniny. Mnoho mých článků, kde reaguji, není pak zveřejňováno.

Moment, na to musím reagovat já. Pamatuji si i dobu, kdy jste jenom k nám do redakce poslal několik článků v jednom týdnu. Je pravda, že už jste se letos v tomto směru „polepšil“.

JIŘÍ: No a vy jste mnoho těch článků ani tak nezveřejnili. Teď se budu spíše zaměřovat na vysvětlování svých názorů a názorů mé strany než na jednotlivé reakce ke každému článku.

To si v mnoha redakcích oddechnou. Použiji další citát, tentokráte od francouzské spisovatelky George Sandové: „Kdo není milován, je sám i uprostřed davu.“ Nemáte pocit, že právě politika vás dovedla k tomu, že jste někdy sám uprostřed davu?

JIŘÍ: Necítím se tak. Možná je to jen sen někoho, abych se do té situace dostal. Cítím oporu ve své straně a ve veřejnosti...

... ale někteří vaši kolegové se teď do vás trefují. To je ta podpora?

JIŘÍ: Beru to s nadhledem a humorem. Pokud se jich trefilo několik z celkem 22 tisíc členů sociální demokracie, nic se neděje. Podle jednoho z průzkumů si přes ty všechny útoky přeje právě mě jako premiéra třetina lidí. A že mne spousty lidí nenávidí? Nevzrušuje mě to, spíše je mi jich líto.

Máte vy jako manželka pocit, že se váš partner ocitá sám uprostřed davu?

PETRA: Vůbec ne! Jezdila jsem s ním na mítinky a nic takového jsem nepozorovala. Lidé na něj reagují vždy pozitivně, vidí ho jinak, než jak ho vykreslují média.

Většina politiků, s kterými jsem mluvil, si myslí, že ve vaší práci nelze mít skutečné přátele. Označil byste některé lidi, které jste v politice poznal, za přátele?

JIŘÍ: Několik případů by se našlo.

Řekněte mi jména těch lidí.

JIŘÍ: To určitě! To bych z nich udělal chudáky.

Jsou z jiné politické strany?

JIŘÍ: Nikdy jsem nedělal tajnosti s tím, že na pražské radnici jsem měl často lepší vztahy s některými lidmi z ODS než z vlastní strany. Jen připomínám, že jsme si nerozuměli ve všech názorech, ale shodli jsme se většinou, jak vyřešit problémy.

VAJÍČKA V SALCBURKU

Bavíme se o vztazích a mezitím tady pod stolem běhá váš pes. Starořecký filozof Sofokles tvrdil, že „kdybychom psy naučili mluvit, ztratili bychom posledního přítele“. Souhlasíte?

JIŘÍ: Přátelství je hodně o mluvení. Se psem sice nemluvím, ale je skvělý, má určitou empatii, nálady, ale přítel je něco jiného. PETRA: S trochou nadsázky – náš pes se má u nás tak báječně, jako by se chtělo mít hodně našich známých či kamarádů.

Mluvíme o politice, manželství, přátelích. Jste velmi sledovaný pár, máte někdy strach z toho, co a jak uděláte? Americký spisovatel a vydavatel Elbert Hubbart řekl, že „největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte“.

JIŘÍ: Občas ano. Nechceme dělat chyby, ale děláme je. Proto se bavíme spolu o tom, co a jak udělat. Já jsem člověk, kterého nebrzdí strach. Pokud se pro něco rozhodnu, udělám to. Až pak někdy zjistím, že to bylo špatné rozhodnutí. Potom se ho snažím změnit. A když se špatné rozhodnutí nedá napravit? Tak jdu dál, psychicky mě to rozhodně neničí.

A vy, Petro, míváte někdy strach?

PETRA: Všichni ho někdy mají. Já mám teď velmi nemocného tatínka. Mám strach o jeho zdraví. Pokud jde o chyby, daleko vážnější strach mívám z chyb v životě než v politice.

Jenže v politice může chybné rozhodnutí ovlivnit život mnoha lidí. Navíc v Česku se málo respektují názory druhých, nehledá se shoda. V dohodě o augšpurském míru ze 16. století, která na čas ukončila náboženské války v Německu, se praví: „Čí země, toho náboženství.“ Znamená to rozdělení, ale současně toleranci k druhým. Proč česká politika postrádá toleranci?

JIŘÍ: To není problém sociální demokracie. Máte však pravdu, že v české politice se silně hraje na to rozdělení v rámci zásady „cuius regio, eius religio“, tedy „čí země, toho náboženství“.

Vidím, že to znáte i v latině.

JIŘÍ: Znám, pane redaktore, i mnoho jiných věcí, ale novináře to většinou nezajímá. Zpět k respektování jiných názorů. Já bych to chtěl. Ale proč tolik lidí nerespektuje moje názory? Proč si je odmítají i jen vyslechnout?

Svým konfrontačním postupem politici odrazují veřejnost od zájmu o veřejné věci. Toho jste si nevšiml?

JIŘÍ: Všiml a budu zcela otevřený – ani já si podobný postup nepřeji. Ale reagovat na některé výpady musím. PETRA: Jde i o mediální obraz, který byl vytvořen o mém muži. Právě v něm se projevuje netolerance k názorům druhých.

Veřejnost by chtěla slyšet, co bude za pět deset let se školstvím, se zdravotnictvím, jak to bude s důchody. Místo toho samé hádky, krátkodechost a billboardové kampaně.

JIŘÍ: Ano, o těch zásadních věcech se nikdo nedohaduje. Ani nechce dohadovat. Kdybychom o tom diskutovali na politické scéně, byl bych rád. Mnozí naši soupeři to ale nechtějí. PETRA: Mě velmi zklamaly volby do Evropského parlamentu, které se zvrhly v debatu o vajíčkách. Tam nic jiného nebylo.

Nechci to zlehčovat, ale kdy jste měli naposledy vajíčka?

JIŘÍ: Včera. Docela nás pobavilo, jak jsme nedávno byli v Salcburku... PETRA: ... jéééééé! Tam byly dvě prodejny vedle sebe s celými platy krásně malovaných vajíček. JIŘÍ: A já jsem říkal: podívej, Petro, tady mají pro mě spousty vajíček.

BYLI Z MANŽELA NADŠENI

Posuneme se dál, použiji k tomu další citát. Jeho autorem je anglický filozof a mystik Paul Brunton: „Má-li se mysl úspěšně zabývat hledáním pravdy, musí být nejdříve bez pout a potom bez předsudků.“ Nevytváří politika či život s politikem v člověku předsudky a neomezuje ho tak, že žije v poutech?

JIŘÍ: Nějaký korektiv, aby se člověk choval přiměřeně a slušně k partnerovi, politickému soupeři či veřejnosti, musí mít v sobě.

Myslel jsem to jinak. Zda jste dostatečně otevřený, zda nejste kvůli politice lidsky uzavřený?

JIŘÍ: Jsem otevřený, i když se to prezentuje jinak. Není žádná poptávka po „jiném“ Paroubkovi. Média mě vykreslují jako bubáka. PETRA: Vůbec není takový, jak je popisován.

Jsem tu s vámi už téměř čtyřicet minut a nemluvím o žádném bubákovi.

JIŘÍ: Teď ne. Ale já potřebuji média, abych mohl působit jinak. Bez nich to nejde. Ano, dávám mnoho politických rozhovorů, ale nikdo mě nechce vykreslit jako člověka. Samozřejmě že bych měl někdy zájem ukázat se jako člověk, který se rád ryje v zahrádce, rád čte knihy, rád cestuje, rád jí, který pije dobré víno, a rád bych popsal, jak se ve víně vyznám.

Je otázka, zda by to pak nepůsobilo nepřirozeně a trapně.

JIŘÍ: Vždyť nejsem žádné monstrum, které se představuje jen v politice. Mám i soukromý život, rodinu, zájmy. Ale to média nezajímá.

Předpokládám, že vy jako manželka jste také přesvědčena, že Jiří Paroubek je doma jiný člověk, než jaký se objevuje v médiích.

PETRA: Ne jak se objevuje, ale jak je prezentován. S obrazem mého muže je manipulováno. Přesně vím, jak na něj reagují v soukromí lidé, kteří ho znají. Stoprocentně vypadá jinak v médiích než ve skutečnosti. JIŘÍ: Jsem zcela jiný! PETRA: Byli jsme nedávno na večeři s mými přáteli, kteří volí ODS. Povídali jsme si několik hodin. I o politice. Dobře jsme se bavili. Sami říkali, že to není ten Paroubek, o kterém si čtou. Byli z manžela nadšení.

Nečekal bych od vás nic jiného, než že budete muže chválit. Dá se snad od ženy vysoce postaveného politika čekat něco jiného?

PETRA: Tak se zeptejte jiných, co ho znají ze soukromí, a uvidíte. JIŘÍ: Já lidem vysvětluji, že jsem jiný, a také dodávám, že nesmí tolik číst Mladou frontu DNES.

Děkuji. Zůstávám k tomu chladný. Na tiskových konferencích či v televizi se však tváříte strašlivě zarputile. Nechtělo by to větší nadhled?

JIŘÍ: Z tiskovky si všichni vyberou jenom něco. To, co jsem s nadhledem glosoval, se neobjeví. U někoho jsou vtípky považovány za přednost, u mě za něco nevhodného. PETRA: Nevím, nevím, jak byste se tvářil vy nebo já, kdybyste byl pod neustálou palbou. On si někdy srandu dělá, i vtípky říká, ale nepíše se o tom.

Je manžel doma vtipný? Či dokonce až poťouchlý?

PETRA: V manželství se vždy lidi špičkují. Poťouchlý není, vtipný ano. A já ho určitě popichuji víc. To ženy dělají.

CHTĚL JSEM VÍCE DĚVČE

Vracím se tím k otevřenosti. Když lidi spolu mluví otevřeně doma i v politice, tak je to lepší. I když ne vždy.

JIŘÍ: Jestli je založený na něčem můj styl, tak právě na otevřenosti.

Cože? Většina lidí si myslí pravý opak.

JIŘÍ: Mluvím otevřeně o všech společenských problémech, tak jako málokterý z politiků.

I o soukromí? Pak nabízím japonské přísloví: „Nejdřív máme děti na rukou, potom na klíně a nakonec na krku.“ Čekáte miminko, změnilo to váš vztah?

JIŘÍ: Každý vztah se vyvíjí. Když čekáte dítě, vztah se dostává z pozice milenecké do vztahu, který vyžaduje mnohem větší odpovědnost.

Nebojíte se oba toho, že kvůli velké vytíženosti v politice a práci vám takzvaně „uteče“ mládí vašeho dítěte?

PETRA: Toho se nebojím, ale určitě to nebude standardní. Že by třeba manžel přišel v šest večer domů a pomáhal mi s koupáním či přebalováním miminka... Ale mně se velmi věnuje. Můj tatínek hodně pracoval, neznám vlastně kromě něj a mého muže pilnější lidi, ale vždy si našel čas, aby se nám věnoval.

Pane předsedo, máte už dospělého syna Jiřího. „Neuteklo“ vám u něj jeho dětství a dospívání? Jaké máte dnes vztahy se synem?

JIŘÍ: Předně musím říci, že ten, kdo se víc podílel na jeho výchově, byla moje bývalá žena. Vztah s Jiřím máme velmi dobrý, vídáme se pravidelně a rozumíme si.

To, že už máte syna, změnilo vaše očekávání při dalším dítěti?

JIŘÍ: Částečně ano, chtěl jsem více děvče a ono to i vyšlo. Budeme mít holčičku.

Nezpochybňuji váš věk, ale není vám už dvacet, máte část života za sebou. Mluvili jste v této souvislosti o perspektivě vašeho vztahu a dítěte?

JIŘÍ: Přemýšlela hlavně Petra, já problémy tohoto typu řeším, až když nastanou. PETRA: Možná je přemýšlení o tom, jak se věnovat holce, jiné. Klukům se tradičně tatínkové věnují víc. Hrají s nimi třeba fotbal. Na holku bude mít, jak se říká, spíše brokovnici v pubertě, to na kluka mít nemusí.

Abyste se nepletla, holky dnes dělají všechno, hrají i ten fotbal.

JIŘÍ: Pokud já ještě v tom věku udržím v ruce tu brokovnici. PETRA: Vidíte, je vtipný.

Já mám v popisu práce se u rozhovoru tvářit vážně. Na závěr ještě jednou Paul Brunton: „Musíte najít sám sebe ve svém vlastním nitru.“ Zkoušel jsem to a je to těžké. Hledáte vy sami v sobě a uzpůsobujete podle toho svůj život?

JIŘÍ: Doufám, že lidský život je zápasem o to, neustále se zlepšovat. Alespoň se o to snažit. PETRA: Nějakou hlubokou psychoanalýzu jsem nedělala. Možná by bylo zábavnější dělat to, co dělají spisovatelé, ti hledají svoje alter ego.

No vidíte, jako poslední otázku mám zde výrok spisovatele Karla Čapka: „Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.“ Není to tak, že vy jako sledovaný pár musíte někdy říkat i věci, o kterých toho moc nevíte?

PETRA: Většinou se mě ptají na věci, které souvisejí pouze s mým manželem, o mé práci, mých zájmech a názorech se mluví méně. Chtěla bych někdy vést intelektuální debatu například o literatuře, ale nevím, zda to někoho zajímá. Takže bych hovořila o věcech, o nichž vím hodně, ale někdy není jen moje volba, co říkám na veřejnosti. JIŘÍ: Krásně to vyjádřil Marcus Aurelius: Konverzace, toť delikátní um, jak rozkouskovat dlouhou chvíli do nasládlých pilulek.

(Rozhovor byl uveřejněn 6. 8. 2009 v Magazínu Mladé fronty DNES; autor: Viliam Buchert)